Více na stránkách občanského sdružení CEREBRUM

Krom jazzu a koncertování s vlastním triem hraje s Lenkou Dusilovou v kapele Eternal Seekers, spolupracovala s Toxique či Yvonne Sanchez a nevyhýbá se hudbě vážné. Skladbu a aranžování vystudovala mj. v USA na University Of Messachusetts.

Nedávno vydala ceněnou desku Joy For Joel, ale už má řadu dalších plánů.

„Můj sen je natočit album se symfonickým orchestrem. Mám představu, že by šlo o jazzové trio a symfonický orchestr v plném rozsahu. Láká mě ovšem vyzkoušet i fúze jazzového tria a elektroniky. A nedávno mě oslovil kytarista Amit Chatterjee, který hrál s Joem Zawinulem. Rádi bychom spolu něco provedli,“ prozrazuje Beata Hlavenková.

Jak vlastně došlo k tomu, že jste album Joy For Joel točila v Americe?

V roce 2005 jsme s Open Sextetem, což byla fúze kapel S‘aight, kterou jsem měla se svým manželem Patrikem, a Vertigo Quintet, pozvali trumpetistku Ingrid Jensen
a saxofonistu Riche Perryho. Spřátelili jsme se a v době plánování autorské desky jsem navrhla vydavateli Petru Ostrouchovovi dvě varianty. Buď album natočím tady, nebo v New Yorku s Ingrid, Richem a tamními muzikanty. Velkoryse se přiklonil k New Yorku a slíbil podporu.

Patříte k hudebníkům, kteří nemají žánrové předsudky. Hrála jste country, pop i rock. Jazzmani často podobné „kšefty“ shazují jako pouhou obživu. Jak tomu bylo u vás?

Samozřejmě to bylo i kvůli obživě, to nezastírám. Ale rozhodně hraní country či popu nebudu shazovat. Řada jazzmanů není schopna jednoduše zahrát countryovou nebo bigbítovou písničku, protože pravidla jsou v těch žánrech jiná. Každé hraní mi přineslo nové zkušenosti. Když jsem hrála s Věrou Martinovou, naučila jsem se poslouchat dobrou americkou country. Právě proto hraje na mojí desce i steel kytarista Dave Easley. U nás se pořád strašně škatulkuje, ale v Americe nic podobného není. Jazzman Quincy Jones produkoval a „udělal“ Michaela Jacksona a nikomu to nepřišlo divné.

Jazz bývá ještě občas nespravedlivě vnímán jako převážně mužský svět. Vadí vám to?

Dlouhé diskuse na téma žen v jazzu jsme rozvíjely s Ingrid Jensen, která se velmi silně vyhrazuje proti dělení jazzu na mužský a ženský. Měla k tomu vtipný bonmot: „Když se mě někdo zeptá, jaký je rozdíl hrát jazz jako žena, tak odpovím, že jedině v tom, že když hraju s chlapy, tak si nemám od koho půjčit tampon.“ Ingrid je ženská od rány a dokáže podobné otázky krásně odrazit. Je ale pravda, že ženy dávají najevo emoce víc než muži, což se může nějak projevit. Přijde mi přínosné, když ženy a muži spolupracují. Mohou se vzájemně inspirovat jiným způsobem než ženy mezi sebou či muži mezi sebou. Dělat natruc ženské kapely, to mi jde proti srsti. To je zase pozitivní diskriminace a je dost levné lákat na muziku jako na atrakci: „Hele, ženská kapela!“

Stávalo se vám, že by vás někdo jako „ženu v jazzu“ podceňoval?

Už se to nestává, už mě přece jen pár lidí zná. Ale v začátcích se mi například stávalo, že když jsem sedla za nástroj a začala se domlouvat třeba se zvukařem, byl z něj cítit despekt. „Ženská? A co tady jako bude dělat?“ Teprve když jsem zahrála, začal se se mnou bavit normálně. Ale podceňování může představovat i výhodu. Pánové nečekají, jak „ta ženská“ zahraje, a pak o to víc valí oči. (smích)

TOMÁŠ S. POLÍVKA
ZDROJ: Pražský Deník

Pianistka, aranžérka a skladatelka Beata Hlavenková (1978) v jednom z rozhovorů prohlásila, že improvizovat na neměnnou zásobu standardů není jazz podle jejího gusta. Jinde zdůrazňuje, že doma i v USA studovala především skladbu. Album nazvané Joy For Joel, které nahrávala se svými americkými partnery v New Jersey, na třech snímcích doplněné doma dotočenými vokálními barvami Lenky Dusilové i protagonistky samotné, tato vyznání dokonale potvrzuje.

Potkali se

Zaměření na vlastní autorskou práci převládá prakticky na všech albech naší mladé jazzové generace: tam ovšem není pochyb, že své kompoziční představy hodlají jejich tvůrci realizovat v rámci dnešního jazzu, hledajíce jakousi rovnováhu mezi improvizovanými chorusy a skladebnou koncepcí.

U Hlavenkové je takové vyvažování zbytečné: vyjadřuje se prostě neustále jako skladatelka. Jazyk jazzu s vkládanými improvizovanými sóly přitom používá vlastně jen jakoby náhodou. Její sólisté se automaticky stávají součástí širší koncepce. Střídání pravidelného beatu, změn tempa a přechodových pasáží ve smyslu klasické kompoziční práce je tu naprosto samozřejmé: jde především o to, aby se hudební myšlenka rozvíjela a přinášela nové podněty i nové nálady.

Proto také u desky Beaty Hlavenkové mizí další znak toho, co bývá označováno jako “škola ECM”, tedy převaha pomalých, kontemplativních temp a jistý nedostatek rychlejšího vzrušení.

Hlavenková neustále pracuje s plnou škálou temp i nálad, do nichž dostává ponor i bez soustředění se na lyrické přemítání.

Posluchači “normálního jazzu” nemusí mít potíže toto album sledovat a těšit se z něho. Je tu všechno, nač byli zvyklí, a to “něco navíc” by snad nemuselo tolik vadit. Pozornost takového publika, tradičně upřeného na sólisty, na CD Joy For Joel nepochybně upoutá především trumpetistka Ingrid Jensen. Její sóla překypují tradičním jazzovým vzrušením, ale rovněž schopností sledovat a vytvářet vlastní vývoj myšlenky drobnými změnami tempa a nálad. V tom je Hlavenkové dokonalým partnerem i basista Matt Clonesy: ten s jejím pianem vytváří dialogy, jež jsou zdrojem pulsujícího vzrušení.

Poněkud vzácněji se ozvou tenorsaxofonista Rich Perry nebo kytarista Dave Basley, ale kdykoliv se dostanou ke slovu, přináší to další dávku podnětů. A bubeník Jon Wikan má dokonalý smysl pro takový druh kolektivní práce.

Nádherná komunikace s rodiči

Mladí tuzemští jazzmeni, kteří dnes poměrně často spolupracují s významnými zahraničními partnery, se s nimi většinou dokážou dobře shodnout. Neznám však případ, v němž by z nepříliš známých jmen dokázali shromáždit tak kongeniální seskupení, jako se to podařilo zde, na albu Joy For Joel. A upřímně řečeno, nevím, zda by podobného výsledku bylo možno dosáhnout výlučně s hudebníky, činnými na naší domácí scéně; mezinárodní spolupráce je dnes v jazzu nezbytným předpokladem.

Na podrobnější rozbor všech devíti (sedmi- až téměř jedenáctiminutových) čísel CD Joy For Joel zde přece jen asi není ta pravá platforma. Naznačme však kvality alespoň jeho skladby nejkratší, závěrečné (pětiminutové) A Little Something. Zatímco dneska mívají zdejší jazzmeni zvykem loučit se na albu ve smiřlivé, lyrické náladě jakéhosi dvořákovského Going Home, Beata Havelková ve skladbě, věnované nadto jejím rodičům, rozestře svou kompoziční paletu do vzrušeného virtuózního leporela, volností hlasů připomínajícího občas až free jazz. Je to sice ojedinělé, ale krásné dokázat se svými rodiči komunikovat právě tímto způsobem.

zdroj: idnes